7. března 2019
Články
Popeleční středou, letos 6. 3., začínáme postní dobu. Pro křesťany je to čas obrácení, tj. usměrnění, zrevidování svého vztahu k Bohu, k lidem kolem nás, k sobě samým, k přírodě, k věcem, k životu... Je to něco, jako když děláme alespoň jednou za rok úklid domácnosti. Je náročný, ale potřebný.
Slovo „půst“ v nás možná vyvolává nepříjemné pocity. Znamená dobrovolně se zříkat něčeho, co je mi příjemné, co mám rád. Pokud se toho odvážíme, zjistíme, že vlastně jen odkládáme to, co nás zatěžuje a brání nám v kontaktu s Bohem, se sebou samými i s druhými lidmi, s přírodou. Po čase zakusíme, jak se asi cítí motýl, když opustí kuklu a rozletí se do světa.
Postem obohacujeme sami sebe:
„Lidé si odpírají sladkosti, kávu, cigarety, alkohol, ale mohou si odpírat třeba i pomluvy, sledování některých televizních pořadů, které jsou ztrátou času.
Kromě odříkání nebo sebeovládání mohou lidé o postní době udělat to, co je dobré a potřebné, i když se jim do toho třeba nechce… Mohou udělat například krůček ke smíření, jen krůček, protože smíření je proces… a tím obohatí sami sebe.“
P. Bohumír Vitásek
Půst pro druhé?
Zároveň můžeme předpokládaný obnos toho, čeho jsme se zřekli, poskytnout potřebným – a to je „almužna“.
Postní almužna a lidé, kteří se do ní zapojí, nesou dobro a světlo k lidem v nouzi. Má to v tomto prostředí a dnešní době smysl.
„Má smysl být dobrý a snažit se. A na jakoukoli zprávu o něčem špatném můžeme odpovědět nějakou maličkostí dobra.“
P. Bohumír Vitásek
